Je to pondělní večer

Jen skutečný básník prošílí v jeskyni slov křídla... a na vlastní vrub se vrací z jejího mlčení, aby, už stár, nalezl plačící dítě... odložené světem na její práh. V neplnoletném století jednadvacátém, kdy si lidi vymýšlí loga firem pomocí rafinovaných kreslířských technik umělé inteligence a kdy tři čtvrtiny světa už neví, co znamená islám, mlád, i když trpící, básník konečně ochutnal, co je to ta pravá bolest. Vstupuje tento jinoch všeho ne beztrestně do ringu se světem... a nejvíc samozřejmě ublíží těm, které nejvíc miloval.

Postavil se, v malém bytě nedošel jinam než zpátky na chodbu před balkonkem. Otočil se ode dveří k ledničce. Otevřel ji a zahleděl se na kuře potažené igelitovou fólií. Maso mělo bledou barvu, fólie se leskla ve žlutém vnitřním osvětlení. Vzpomněl si, jak syn jednou zavřel do lednice mobil se spuštěnou kamerkou, aby si ověřil, že světlo po zavření dveří opravdu zhasne.

Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese