Za velkým stolem, který zabíral téměř polovinu té místnosti, dřepělo na ošklivých kancelářských židlích pět svátečně oblečených mužů, všichni v jakémsi nepochopitelném vytržení civěli ke dveřím. Tam se totiž nacházela úplně nahá sekretářka, značně mladá a půvabná. A ona, jež jaksi intuitivně něco věděla, ta panna jejich snů, pláčem sténala, ve stavu úplného divošství upírala pohled svých modrých očí podlitých slzami přímo doprostřed stolu. V tu chvíli promluvil pán v čele stolu, ředitel.
"Jsi propuštěna", nic víc neřekl.
Kdybych se ještě někdy setkal s tím sebejistým ředitelem, řekl bych mu: ne, to není jen technický problém, který odbydeš takhle samozřejmě. Duch naříkajících dívek, svedených nějakým takovým ředitelem, se totiž vznáší nad zemí i nad vodami a jeho dech je zlověstný... a nikdo si nikdy nesmí myslet, že je lepší než kdo druhý.
Žádné komentáře:
Okomentovat