Přístřešek pro housenky

 

Dívka otevře oči a vypráví ze sebe poněkud vyděšeně: "Dobrý den!"

Doktor Palička ji vezme za ruku, puls dvaadevadesát.

"Jak se jmenujete?"

"Vlastimila Uherková."

"Proč jste to udělala?" mluví k ní docela tiše, aby ostatní nic neslyšeli.

Povzdechnutí. "Já…," dívka se rozhlíží, "já jsem nevěděla … všechno mi bylo už jedno."

"Chtěla jste opravdu umřít?"

Němý souhlas.

"A kvůli čemu?"

Ticho, které mluví. Ticho jako křesání vesmíru. Ticho, které přesto usilovně hledá.

"Nikdy jsem neměla opravdickou lásku. Moje maminka je moc přísná, v šest musím být doma. A nedávno jsem se seznámila s jedním klukem. Bylo mi s ním moc fajn. Proč zrovna já mám takovouhle smůlu? Jednou, jedinkrát. A hned tohle! Byla jsem z toho zoufalá…"

"A on to ví?"

"Neřekla jsem mu to."

"Místo toho jste chtěla skočit z mostu, inu, to je vskutku zajímavé řešení."

"Nevěděla jsem, co jiného dělat. Víte, já byla tak pyšná, že jsem začala chodit s budoucím inženýrem... myslela jsem, že se můj život od základů změnil."

"A to se změnil..."

"Dny se kutálely jeden po druhém a najednou se objevilo něco výjimečného, co jsem dosud nepoznala. Láska. Chápejte to přece!"