Její oči byly tak krásné a její pleť tak bělostná, že málem působila jako neživá maska v orientálním muzeu. Zvlášť její oči svědčily o duši tak vášnivé a srdci tak nespoutaném, že působila na citlivé chlapy jako výbušnina. Pak následovaly vzdechy hlubší jen o tu smělost, že potlačené, pohledy loupené v chvílích samoty, a tím jen dražší, a šarlat či nach, jenž bez příčiny v tvář se hnal… vskutku věděla, jak dohnat mládence k sebevraždě... Měla jedinou nevýhodu, totiž, že byla už dva roky vdaná, ač o lásce nevěděla nic, protože byla vychovávána u jeptišek. Abych pravdu řekl, když trefila na mě, měl jsem dost co dělat, abych nezešílel. Udeřilo mě to naprosto nepřipraveného. Poprvé v životě jsem cítil, že miluji. Plakal jsem štěstím a šel slzy ukrýt do velkých lesů táhnoucích se nad naším skromným městečkem. Šel jsem do baru a poručil si několik boroviček. Ty mě jen tím víc rozplakaly. Zůstal jsem až do rána a vypil dvě flašky. Nicméně slzy mi stále visely v koutku oka. Nebyl jsem zrovna vzorem slušnosti nebo ukázněnosti, ale byl jsem dost dobrý na to, aby se mnou mohla dívka strávit několik minut v upřímném rozhovoru. Chtěl jsem si s ní jen promluvit, vyjádřit svůj cit a třeba ji přesvědčit, aby se mnou byla do konce života! Po mém úctyhodném boku. Jako láska mého bytí! Kdyby mě nepokládala za hodna, pochopil bych to. Sklonil bych se před ní a líbal ji špičky bot. A pak bych odešel. Jako pravý poražený.
Žádné komentáře:
Okomentovat