Kdysi jsem rád chodíval na hory. Mou společnost tvořily jen hejna ševelících ptáků, klouzající mech a velká oblaka páry míjející se tam nahoře v temnotě. To mi vesměs stačilo k tomu, abych si uvědomil, že žiju na skutečné planetě. Kdybys neměla oči, tak bys mě neviděla. Kdybys neměla uši, tak bys neslyšela támhleto letadlo. Kdybys neměla nos, necítila bys teď po půlnoci mátu. Případně z těch zajímavějších vůní šlem, sperma tvého kluka. Všichni jsme plní bolesti a každý se snaží nějak žít s tím, co má. I když třeba nemá skoro nic. Hlavně když nemá skoro nic.
Chlapi třeba podle mýho nejsou nic jinýho než posrané kusy věčně chlípnýho masa.
Proto jsem vždycky sympatizoval s hnutími za svobodu, jako byl anarchismus a feminismus... muži měli možnost se navzájem pobít a Zemi by ovládly samičky.
Je to fakticky nejdivočejší, nejbláznivější a nejchytřejší možnost, jakou si lze představit. Ženy u koryta. Kromě toho, že jsem na Stodolní kupoval od zdrogovaných indiánů peyotl a baštil Pounda, zahrával jsem si s myšlenkou, že bych se nechal vykleštit. Neboli kleštěnec.
Pokaždé když jsem pohlédl na nějakou žádostivou kundu, tak jsem si řekl: "Krásný holky kopaj hroby." Absence aktivní touhy by mi přinesla nový, klidný, pohodový život, který by se mi bez přehánění mohl jedině líbit.
Vždyť nějaý ten Buddha nebo jiný světec řekl: Ten, kdo rozumí mužskému a drží se ženského, se stane kanálem celého světa.
Komu by se nechtělo stát kanálem celého světa? Protékat jako splašky nějakým tím světovým kanálem?
Žádné komentáře:
Okomentovat