Vyprodaná prostitutka

Vlastně se jí příliš nedivil. Že práskla dveřmi, sbalila kufry, popadla kočku a hrníček na kávu a odešla na nádraží. Protože neměla ani řidičák, taková moula ušmudlaná. Jak tak přemýšlel, v čem se jejich pošahaný vztah plný slz a hádek a krve, hlavně tedy její, narušil, napadlo ho, že jí neměl tolik zahýbat s kámoškami z baru, měl míň hrát na automatech a taky si mohl občas odpustit nějakou tu pálenku z řepy... po kterých ji často plival s šíleným výrazem do tváře a bacal přes nos. Bylo akorát něco po poledni. Uklohnil si hrachovou kaši s prorostlým uzeným. Mňamka. Zatímco tak zřal, přemýšlel, co večer do sebe nalije, aby unikl té tíze velice vyčerpávající samoty, která se před ním po jejím odchodu rozprostřela. Vypočítal si, že když ve čtyři v pohotovém tempu začne, v jedenáct bude solidně mimo sebe a kolem třetí by se mohl plazit jako tradičně po čtyřech.

Už to stejně chtělo změnu. Vlasta je solidní frnda, má dobrou kundu na dojení. Zavolá jí a zeptá se jí, jak vidí jejich perspektivu. Vždycky pro něj měla slabost, naducaná Vlastička, vždycky voněla po nějakém chemickém osvěžovači vlasů, jestli něco takového vyrábějí, ale zdálo se mu, že jo, protože cítil ten sajrajt z jejích vlasů neustále.
Jistě, byly chvíle, kdy se k oknu příbližily tisíce míst jakoby z celého světa. Kdy se spolčily, aby ho šimraly na chřípí a nutili ho se podívat na celý ten zpackaný vztah, který posral, jako všechny před ním. Není se divit, když vyrostl v chlívku, žral z misky jak pes, byl bit jak řešeto a ponižovaly ho víc než Kalouska v televizní estrádě. Hustý vítr vloček tál za oknem a pořád se mísil s okamžiky, kdy vdechoval zimní dvůr pod ním. Auta, kulichy, kukly, kočárky, rukavice, rozstříkaná břečka, špína, smog a úsměv dívky diskutující o orálním sexu, to vše viděl na dlani pod sebou v drsném spřežení ulice, které se hnalo a hnalo, jenže ho nic z toho nezajímalo a nic z daleka ho nedohnalo.

Zvon blízké věže, zase Ježíše z kříže, ho na chvíli vyrušil ze zahloubání. Narušen a poznamenán, takový on byl. Nedokázal nezničit nic, co by miloval, nemohl si pomoct. Aby se cítil trochu živ, musel ničit a ničení se stalo náplní jeho světa, který v konturách neznamenal nic víc než to, co světy ostatních, trochu méně unavených, trochu méně posedlých, trochu snesitelnějších lidí, jeho sousedů, ale i těch neznámých, co se hnali v totálním nasazení po blátivých chodnících, po neposedných hroudách sněhu, jež zalarmovala námraza do nášlapných min těžkých izimních bot.

Aby žil, musel v mezeře, v níž byl cele obsažen, citem zabíjet. A domácnosti tisickrát ty samé všude kolem něj mohly existovat, přinejmenším mohly koexistovat, byl v nich tepot, koledy, dusno, prdy, kapři, společenské hry, závist, hra na manželství; zato v něm nic z toho nebylo, neproudila v něm míza, potůček života se zastavil ve stojaté vodě a zakysl jako mléko snědé prostitutky po potratu.

A jediné jednání, jež mohlo pohnout tím svrabem, co mohlo prorazit červotočivé zdi, bylo blití žluči, vztek, návaly adrenalinu, který se vybíjí při orgii pití, hrubost, typus: chronická smrt na jazyku koštéra, léčba: v očích šílence, šance za záchranu: na rtech zhýralce... mizivá.

Tak tedy přemýšlel, zatímco pozvedal číši k nachlazenému hrdlu. V momentě ucitil, že se mu na něm zformoval uzel. Ne na ptákovi, nýbrž v krční dutině, tam, kde se hrdlo spojuje s nižšími, nepodstatnějšími trubičkami. Tento uzel mohl být rozvázán jen za cenu nejvyšší, za útratu tisícikoruny, která mu zbytečně tísnila kapsy. Když promluvil, jeho (byl jeho?) hlas zněl dutě a nesrozumitelně jako v čuháckém nářečí.