V ulici s řadovkama potkám kluka. V půl dvanáctý v noci na sebe jen tak civíme.
Chtěla bych jít za ním.
Sednout si na kanape v jeho obýváku a poprosit si o šálek horký čokolády.
Povídat si o hvězdách, věcech tam venku, našich nočních můrách, snech, přesvědčeních, knihách, opovážlivých myšlenkách a lidech, které jsme milovali.
Chtěla bych slovy definovat svoje pocity a oddělit místnost, ve které bychom seděli, od realného světa, nechat ji vznášet energií našich mladých životů a nadšení z přítomnosti sebe samých.
Říct nahlas všechny svoje tajemsví.
Mluvit o přátelích, kteří jimi vlasně nejsou.
Přijít na podstatu sledu událostí, osudu a neopětovaných lásek.
Oba chceme křičet svoje největší strachy a sny.
Mluvit o všem, co nás zraňuje.
Chceme se dávit vzduchem a nechat si od smíchu zarýt do obličeje vrásky.
Tančit po pokoji a plakat.
Chceme být skuteční.
Skuteční.
Žádné komentáře:
Okomentovat