Jiřík to uznal a vypil ještě u pultu s donem Janem Pršavou z Hlubočep tři rumy, načež se objali, bratrsky políbili a Pršava zmizel do neznáma, jak se byl z neznáma vynořil. Šel poté kus cesty domů s vesnickým idiotem Bláhou. Když se rozcházeli u křížku, no vlastně on se rozcházel, protože Bláha chtěl pořád jít s ním, přespával obvykle v hospodě nebo po chalupách, a zde se naskytla šance podívat se do domu Jiříka, zavolal na ně kazatel hromovým hlasem: Provázej vás Hospodin na vaší pouti zdejším slzavým údolím. Poděkoval mu uctivě (jak se říká, jiný kraj, jiný mrav) a s překvapením viděl, jak se cosi stříbrného, téměř plachého zalesklo v tupém Bláhově oku. Bláha snad ucedil slzu lítosti nad svým zmarněným plahočením.
Později téhož večera, měsíček svítil bělavým jasem na hroudy a zákruty blátivé cesty, upadl podroušený Pršava obličejem do kaluže a již se nezvedl. Dostal masivní nfarkt.
Čekala ho u dveří do domu ještě poslední nečekaná návštěva. Přijela tchýně Klaudie, babka nevysoké, šlachovité postavy, namalovaná a vždy nafintěná, s ostrým židovským nosem a skřehotavým hlasem, záda se jí klenula jak propast a stojíc na vysokých podpatcích, její už tak tenké nohy se stávaly téměř strunkovitými a když si podkasala sukně a zvedla tu hnátu en lyre, okamžitě jste poznali, že prožila svůj život jako burleskní pantomimu, přes den pletla hlavu harlekýnům a utíkala do noci za pieroty. Spatřila světlo světa v předsíni baletní místnosti v Doněcku, kde její matkou byla vlásenkářka, otáčela se už od tří let jako malá opička po vzoru tanečnic, aby v sedmi začala vystupovat a v osmácti se stala primabalerínou Scaly. Její korespondence čítá stovky milostných dopisů a básní, jež na ni psali poetové čtyř či šesti národů.
Jiříkova manželka trávila noc s Paolem, synem truhláře, který pln zájmu o podivné tvary a křivky Helenčina těla zkoumá její podstatu důkladně a shledává, že mnohé z toho je podobné Julce, kterou ohledával před několika dny. To ovšem Jiřík neví, zdaleka netuší, že je klamaný manžel, a jelikož má před nosem sdostatek indicií, nedokáže si z nich tak hbitě vytvořit obraz, který by mu nestínil přesvědčivým ztvárněním střípky pravdy. Myslí si, že jim všecko klape a mají se rádi. Jenže my víme, že se rádi nemají, štíhlé její tělo s potřebou ladných, něžných gest se nedokáže přizpůsobit otylému holohlavému neonacistovi, jemuž táhne na pětačtyřicet, který klopí osm až deset piv denně a chčije litry moči do květináče, když se mu nechce chodit až na záchod.
Pozdravili se chladně, protože Rita byla odjakživá chladná jak mrtvola, jen její zmalované oči vyzařovaly jakýsi teplý van. Naproti tomu Jiřík byl zkušený povaleč, který znal cenu milého úsměvu, potíž spočívala v tom, že každý, kdo se na něj hezky podíval, obdržel nazpět jen znechucené odfrknutí. Měl už jako každou středu, čtvrtek, pátek a sobotu, kdy měl kratší směny, trochu popito, tudíž ji vyhnal od prahu dveří s tím, aby se mu víckrát nepletla do života. Kdyby při nich stálo dvanáct poctivých koňů s hřběty jako vagóny, rozběhli by se všichni na signál pomaleji, než ji on vyexpedoval. Skrčená postava se vzdaluje z dohledu, skoro bys z ní četl potlačovaný vztek.
V buclaté tváři se mu rozlil unavený úsměv. Tak teď už jen svlíknout se, zajít se vymočit, vyčistit si zuby ořechovkou a párkrát přirazit do Heleny, pomyslel si. Den jsem zvládl skvěle, s přehledem, důstojně, a proto nyní sklidím, co jsem zasel. Otočí klíčem, jako už tolikrát předtím, jenže ouha, zámek je vyměněn. Nechápe, co se děje. Jeho vlastní byt, jeho vlastní klíč a nyní nepasují. Což se mu dovnitř vloupali profesionálové? Kteří po loupeži odstranili důkaz zločinu? Je už pozdě, jen ten měsíc stále nepochopitelně svítí žlutě a on stojí na verandě a přemýšlí, proč nefunguje klíč.
Žádné komentáře:
Okomentovat