Kdysi prý po světě chodila monstra, velká jako hory a přesto po nich zůstaly jen kosti v jantaru. Čas totiž udolá i nejmocnější z tvorů. Jejich hrůzný odkaz spere ďas a z kostí zbyde jen písek. A na tom samém písku povstane nový bůh, jenž nikdy nezemře.
věnováno gittymu93
Štestí je vrtkavé, řeklo štěstí, než se odpálilo na zátce šampaňského.
Kuriozitka o třech stazích
Pršelo jak z konve, když se Sára procházela po nábřeží a koukala na rochnící se racky, kteří okusovali kosti mřenek. Když přistoupila k vodě, aby si prohlédla svůj odraz, rozbrázděný kulometem dešťových kapek, pošeptala jako by sama sobě: nestojí ani za nehet špíny. Dále se usmívala, jako by se nechumelilo a když se po nějaké době, sedící na oblázku, odhodlala zase vstát, uprášit si zmoklé šaty a vydat se do restaurace na lahodné mokačíno a za tím druhým, něco ve vzduchu jí připomnělo, že je teprve duben, že měla před týdnem narozeniny a že během těch narozenin se rozešla se svým dlouholetým přítelem. Ani na memento vzduchu nereagovala ničím jiným než poťouchlým úsměvem puberťaček.
Alfred ji nasadil parohy, když spolu byli už šest let. Omrzela se mu, jak vyprávěl, rutina sluníčkého milování a chtěl znovu poznat dračici, které by mohl rozmrdat dírku. Tak doslova jí to nevysvětloval, ale asi si to myslel a rozhodně se tvářil přesvědčivě. Sára tehdy netušila, že může zrada chutnat hořce. Myslela, že je jako zmrzlina, která se rozleje po jazyku a dál už nejde, poznala však, že spíš jako žluč vyteče do dvanácterníků, kde po desítky týdnů, stovky měsíců a tisíce let žije vyhnilým stravováním motolic.
Nejdřív byla apatická, štěkala, ráda se napila bílého vínka, neuklízela, mizela v pokojích, kam nikdy nevkročila, pak s příslovečnou moudrostí začátečníků uznala, že to nemá smysl a začala si hledat bydlení jinde. Asi po třech týdnech, kdy mu nenastavila a kdy ji střídavě Alfred prosil a žadonil o milost, aby se navečer ztrácel do objetí té druhé, propadla definitivní skepsi a začala pokládat milostný život za věc zhola ztracenou, když teď, v sedmadvaceti, nemá u chlapů štěstí, co teprve pak. Nemá nic než jakýsi magisterský titul a mizerně placenou práci ve škole, co by mohla docílit, až ji potáhne na čtyřicet, až z ní bude stařena s bílými vlasy a bavlnou v suchém klíně. K vínu se přidaly slzy. Než potkala Jeho. Bujného oře, který na ni nenechal nit suchou. Který se nedal spoutat ohlávkou a jeho kopyta ji vystřelovala až do podstaty lůna. Scházeli se na nějakém debilním místě a píchali po motýlcích nebo v apartmánech nebo v jeho dílně nebo v převlíkacích kabinkách na koupaliští, na odlehlých místech v lesech, prostě slovem na nejdivnějších místech, kde mohou dvě nevybitá děcka jizvit šrámky po srdíčku.
Mikoláš ji skolil šípem do nechráněných partií, takže se mu oddala s vášnivostí mladé šlapky. Nejdřív myslela, že její nový vysněný princ, který opravuje auta boháčům, takže má dost zaděláno na slušný důchod, ji nabídne k svému ocasu i trochu té něhy, ale brzy si uvědomila, že něhu v mrdu už zdaleka nepotřebuje (tu totiž zažila u minulých nápadníků) a že nepohrdne tvrdším zacházením s jejím čerstvě vykvetlým pošteváčkem. Nastěhovala se k němu rychleji než bys řekl švec a teď, když mu byla kurtizánou, mamkou i příležitostnou rádkyní, konečně pochopila význam žen a jejich neproměnnou tvář, kterou mají v očích samčího pohlaví.
Po dvou měsících potkala v kadeřnictví drzého, nevycválaného italského mistra nůžek, který ji ukázkově ostříhal a nahodil na vlasy jakési mikádo. Zamilovala se do něj až po uši a toužila, aby jí nejenom stříhal, ale i obšťastňoval v loži. Nenechal se dlouho přemlouvat a už píchali, většinou v salónu po zavíračce. Na zemi jako psi nebo celá řada zástupců druhu Homo rudolfensis.
Když Mikoláš poznal, že se Sára chová divně a už po něm nechce ani vylízat, začal se strachovat o přítomnost dalšího, nevyžádaného elementu. Sledoval ji, kamkoliv se vrtla, četl si v mobilu zprávy a brzy se s lítostí dovtípil, že jeho mušlí královna má poměr se snědým, exotickým princem. Viděl je v představách, jak píchají na zemi nazí jako Adamové a z jeho těla se lije pot a ona sténá pod přírazy atd. Nevydržel ten tlak v hlavě a uhodil na ni, vyčetl ji, že je jak štětka a co si myslí, on ji tu v podstatě živí, vydržuje, bez něj by si o ni neopřelo kolo ani nepřizpůsobiví spoluobčané.
"Je to pro to, že má větší péro?" zeptal se, když házel nádobím o stěnu jako když házíš hrách a on se odráží pořád na stejné místo.
"Co? Ne," váhavě špitla Sára.
"Tak proč chceš ho a ne mě," se slzami v očích vyzvídal.
"Má víc peněz."
"Ty děvko, zabiju tě," s hrůznou tváří změněnou hněvem tak neočekávaným, kerý přišel v situaci, kdy se měl spíš opanovat, vyčetl ji, že nemůže za to, že na světě jsou lidi majetnější a že to není důvod, aby s nima mermomocí píchala.
"Cos mi to řekl, ty šmejde," křičela bez sebe tou urážkou.
"Že tě za-bi," nedořekl, protože mu přímo uprostřed nosu přistála porcelánovou soška bůžka Erota.
Odcházela pryč z bytu, ani si nesbalila pár švestek, Mikoláš zatím ležel na zemi a těžce se zvedal. Na odchodu ještě křičela po opuštěné chodby.
"A taky proto, že má větší péro, ty čůráku!"
Žádné komentáře:
Okomentovat