Světlem se blyští oči tvé a srdce tluče s radostí, rána i večery poklidné, nikdo ti cestu nekříží. Usmívej se, neb příští roky zastíní těžký mrak trápení, pak smutek a žal, lítost a ústrky zůstanou s tebou do konce dní.
Mohl bych předstírat, že zaznamenání příběhu pouliční prodavačky čokolád je důležité pro budoucí generace. Snad i pro spravedlnost. Jenže to by byl klam. Kouř zahalující ponurou krajinu. Teď je podstatné především to, že mám tuhle žalostnou historii před očima. Šel jsem jako vždy ožralý z baru, když tu se proti mně na ulici vynořila mátožná postavička, usmívající se ve tři ráno a zastavila mě, neboť už mě zná a i když v tuhle ranní hodinu trošku připomínám oživlou mrtvolu, nebála se mě požádat o příspěvek. 5 babek. Dal jsem ji dvacku.
V šest hodin večer téhož dne seděla jako vždy v kafárně a pojídala zákusek. Prodavačka z květinářství naproti odlamovala trny ze stonku růží. Dovnitř vkročil nějaký nadopovaný Albánec. Přistoupil k ní a vyzval ji, aby mu dala peněženku. Slušelo by se dodat, že byl mrazivý a oblačný večer. Za ojíněnou výlohou se proháněly vločky. Když popravdě odpověděla, že má jen dva dolary, dal ji pěstí do zubů a odešel. Zaznamenávám tu historii proto, že ji mám věrně před očima. Dveře se zavřely s cinknutím zvonečku. Trošku jí to zabolelo, ale dojedla zákusek a trošku nejistě se zvedla za svými pochůzkami.
Žádné komentáře:
Okomentovat