Ani jsem se s ní nerozloučil. Měla mě ráda. Ale já ji ne. Nenáviděl jsem tu puťku, tu hospodyňku! Uklízela mi hadry, dokonce rovnala vypité flašky ve skříni. Na začátku října, kdy kosi zpívali, přetekl pohár mé trpělivosti. Bylo asi mezi ránem a noci, nedalo se říct kdy.
Vlastně něco mezi. Nedalo se totiž přesně říct, kdy začínala noc.
Vraceli jsem se z flámu. Táhly z ní cigára, ze mě vodka. Šli jsme přes malebný most, měsíček svítil jak najatý.
Přešli jsme poetický oblouk a šli bychom dál, kdybych se nezbláznil. Náhle jsem ji podkopl nohy, chytl za vlasy, zatáhl do labyrintu uliček a mlátil hlava nehlava, dokud mi nezačalo pulsovat srdce a kotníky na rukou přestaly vykazovat cit!
Půl roku jsem byl jejím otrokem, přikazovala mi, kde mám být, s kým mám mluvit, dokonce mi zakazovala se setkávat s jinými dívkami. Impresionista ve mně přemohl milence, protože i když jako pichna ušla, krev, která z ní v stříkancích lítala, mi byla daleko milejší. Chtěl jsem se jí pomstít, že mě držela zkrátka. Odkašlávala chuchvalce rudých slin. Tratoliště snědé krve v odrazu luny na těch kamenných kachlích svítilo jak jiskry. Neměla sílu se bránit, což pro ni bylo typické. Trošku divoký večer, řekli byste. No nebyli byste daleko od pravdy, prostě jsem ulítl. Nic se však v této fázi již nedalo podninout. Nechal jsem ji ležet a plakat a zastavil se v nedalekém výčepu na poctivý gambáč.
Následujícího dne za mnou přišla oblepená gázami a chtěla mi vysmejčít šatník.
Žádné komentáře:
Okomentovat